Jehuda Löw ben Becalel, známý jako Maharal, byl jedním z nejvýznamnějších židovských učenců, filozofů a mystiků. Jeho odkaz spojuje hlubokou moudrost Tóry s legendou o Golemovi a dodnes inspiruje hledače pravdy po celém světě.
Jehuda Löwy (Liva) ben Becalel (kolem 1525–1609) byl židovský rabín a učenec, talmudista, filozof, kabalistický učenec a pedagog, jenž působil jako vrchní moravský zemský rabín v Mikulově a později jako vrchní rabín v Praze za vlády Rudolfa II.
Narodil se v Poznani v dnešním Polsku a zemřel v roce 1609 v Praze. Maharal je nejvíce spojován s pražskou židovskou komunitou, kde působil jako vrchní rabín a založil slavnou talmudistickou školu.
Jeden z nejznámějších a nejspíše nejvíce legendárních příběhů spojených s Maharalem je legenda o Golemovi z Prahy. Podle pověsti Maharal vytvořil Golema, bytost ze živé hlíny, která byla oživena kabalistickou magií, aby chránila pražskou židovskou komunitu před antisemitským násilím. Tento příběh je založen na starších židovských legendách o golemech a je pravděpodobně spíše alegorický než historický. Příběh o golemovi nakonec našel své stvárnění nejenom v literatuře, ale i na filmovém plátně a v televizi.
Maharal, známý též jako Der Hohe Rabin Loew (vysoký rabín Löw), byl nejenom rabín a talmudista, ale i moralista a matematik a výjimečný učenec, který ovládal i sekulární vědy. Mezi jeho přátele patřil např. Tycho de Brahe. Byl vynikajícím pedagogem, který ovlivnil i nežidovský svět (spekulativně například i J. A. Komenského). Maharal byl originální filozof, ze kterého čerpal chasidismus, ale i moderní sionismus.
Maharal je známý i pro své hluboké teologické, filozofické a etické spisy, které se zaměřují na židovskou tradici a myšlenky. Jeho nejznámější díla zahrnují “Netivot Olam” (Cesty světa), “Tif’eret Yisrael” (Sláva Izraele), “Derech Chaim” (Cesta života) a “Be’er ha-Golah” (Studna exilu).
Maharal pocházel z významné rodiny sídlící ve Wormsu. Jeho otec, Becalel ben Chajim, byl švagram poznaňského rav Jicchaka Klaubera, dědečka Šlomo Lurii. Maharalův starší bratr, Chajim ben Becalel, a jeho dva mladší bratři, Sinaj a Samson byli také významní učenci. Od roku 1553 do roku 1573 byl vrchním zemským rabínem (Landesrabbiner) Moravy v Mikulově (Nikolsburg), odkud odešel do Prahy.
V Praze založil ješivu nazvanou Klaus a pořádal společná studia Mišny, jíž věnoval mimořádný význam. Jeho pedagogické metody byly založeny na důkladném a systematickém studiu Tóry, Talmudu a jiných židovských textů. V roce 1564 sepsal stanovy pražské Chevra Kadiša. V Praze pobýval do roku 1584, kdy se vrátil zpět na Moravu, kde působil jako rabín až do roku 1588 (podle jiných tento čas strávil v Poznani). Do Prahy se podruhé vrátil v roce 1588 a 3. adaru 5352 (16. února 1592) se setkal s císařem Rudolfem II. (obsah schůzky není znám – snad se týkala jejich společného zájmu o alchymii). Krátce nato Maharal opět opustil Prahu a stal se vrchním rabínem v Poznani. Na potřetí se vrátil do Prahy, když byl zvolen vrchním rabínem, kterýžto post zastával až do své smrti.
Ačkoli v Praze strávil pouze část svého života, je zde pohřben a v židovské literatuře je vždy nazýván מהרל מפראג – “Pražský Maharal” což je akronym pro Moraynu HaReav Judah LOEW ben B’zalel – náš učitel Judah LOEW syn B’zalela. Hrobka velkého rabína nacházející se na starém pražském židovském hřbitově je po staletí cílem poutí zbožných Židů i tisíců turistů, kteří zde, podobně jako u jeruzalémské Zdi nářků zanechávají ve škvírách mezi kameny na papírcích napsaná svá přání. A moudrý rabín jim má k jejich splnění dopomoci.
Maharal byl významný svým hlubokým intelektuálním přínosem do židovského myšlení a duchovní tradice. Jeho filozofické, teologické a etické spisy byly zásadní pro rozvoj židovského učení a mystiky, zejména v oblasti kabaly. Mezi jeho nejvýznamnější příspěvky patří: Maharal harmonicky spojoval různé aspekty židovského myšlení, včetně halachy (židovského práva), aggady (židovského vypravěčství) a kabaly (židovské mystiky). Rabbi Loewy zdůrazňoval důležitost etiky, mravnosti a zbožnosti v životě každého člověka. Jeho učení nabádala ke spravedlnosti, lásce k bližnímu, pokorě a soucitu. Židovskou komunitu jako jednotu, která má společný cíl, a povzbuzoval k posílení komunitního života a vzájemné pomoci.
Maharalovy myšlenky ovlivnily pozdější židovské filozofy a kabalisty, včetně rabína Chajima Vitala a rabína Elijahu z Vilna. Jeho učení také ovlivnilo chasidské hnutí, které se rozšířilo ve střední a východní Evropě v 18. a 19. století. V současnosti je Maharal stále považován za jednoho z nejvýznamnějších židovských učenců a filozofů. Jeho díla jsou studována a ctěna v židovských komunitách po celém světě, a jeho myšlenky jsou relevantní a inspirativní pro mnoho lidí. Navíc legenda o Golemovi z Prahy, ačkoliv pravděpodobně alegorická, představuje Maharala jako symbol ochrany a spravedlnosti, což dodává jeho postavě další význam.
Židovské umění se vyznačuje bohatou historií a kulturou, která se prolíná s náboženskými i světskými tématy. Od tradičních liturgických předmětů po moderní umělecká díla, židovské umění reflektuje mnoho aspektů židovského života, historie a kultury.
Jednou z významných oblastí židovského umění jsou liturgické předměty, jako jsou svícny, kanmenory, šofary, kidušové poháry nebo schárny aron ha-kodeš ukrývající v synagogách Tóru. Tyto předměty jsou často zdobeny symboly a motivy, které mají hluboký význam pro židovskou kulturu, jako jsou Davidova hvězda, Menora nebo symboly z biblických příběhů. Tyto symboly a motivy jsou často používány k vyjádření důležitých myšlenek, jako jsou víra, tradiční hodnoty a historická památka.
Další významnou oblastí židovského umění je malba a kresba. Tradiční židovské malířství se často soustředilo na biblické a historické příběhy, jako je Noemova archa, vyjití z Egypta a David a Goliáš. Moderní židovské malířství zahrnuje mnoho různých stylů a technik a často se věnuje i aktuálním tématům, jako je například obnova Izraele.
Mezi významné židovské malíře patří například Marc Chagall, který se proslavil svými expresivními a poetickými obrazi zobrazujícími biblické scény, lidové motivy a surrealismus. Jeho práce vynikají svou barevností a neobvyklým užitím perspektivy. Dalším významným malířem byl Amedeo Modigliani, rodák z Livorna v Itálii, který byl jedním z představitelů uměleckého směru tzv. Montparnasse, a který se proslavil svými portréty a figurálními obrazy. Modigliani byl židovského původu a často se ve svých dílech inspiroval židovskou kulturou a tradicemi.
Mezi významné umělecké hnutí patří židovský modernismus a abstraktní expresionismus. Židovští umělci jako Mark Rothko, Barnett Newman nebo Sam Francis byli významnými představiteli abstraktního expresionismu a vyznačovali se silným duchovním rozměrem své tvorby. Tato umělecká hnutí reflektují novou identitu židovského lidu po druhé světové válce, kdy se mnoho Židů přestěhovalo do Spojených států a začali se zde úspěšně uplatňovat jako umělci.
Dalším významným aspektem židovského umění jsou sochy a instalace, které často využívají různé materiály a prostředky k vyjádření duchovních témat. Židovské sochy a instalace mohou být velké, monumentální díla, která se nacházejí v přírodním prostředí nebo v interiéru synagog a dalších židovských budov. Tyto sochy a instalace často využívají symboliku a motivy z biblických příběhů, ale také moderních a abstraktních prvků.
Mezi známé židovské sochaře patří v Litvě narozený Jacques Lipchitz, který se proslavil zejména díky svým abstraktním sochám z pozlaceného bronzu. Jeho díla se vyznačují silnou geometrickou formou a často zobrazují lidskou postavu. Dalším pak napříkla Chaim Gross známý dřevěnými sochami zobrazujícími figurální a abstraktní formy. Jeho díla jsou inspirována přírodou a tradicí židovského umění. Biblickými a mytologickými tématy se inspiroval Jacob Epstein se svými monumentálními sochami, které se vyznačují silnou expresivitou a silným emocionálním výrazem. Ve světových muzeích najdete i četná abstraktní geometrické figurální socha Joel Shapira.
V současné době se židovské umění rozvíjí v mnoha různých směrech, od tradičních řemeslných technik po moderní digitální technologie. V židovských společenstvích se stále více využívají i různé formy umění, jako jsou divadlo, film a literatura. Tato umělecká díla reflektují bohatou historii, kulturu a duchovní rozměr židovského života.
Jedním z významných současných židovských umělců je Anish Kapoor, indický sochař britsko-židovského původu, který se proslavil svými monumentálními a abstraktními sochami. Dalším významným umělcem je Daniel Libeskind, americký architekt polsko-židovského původu, který navrhl řadu významných staveb, včetně Muzea holokaustu v Berlíně.
V oblasti malby a grafiky je židovské umění reprezentováno například umělkyněmi jako je Jenny Saville, Dana Schutz, nebo Laura Owens. V oblasti fotografie jsou významní umělci například Nan Goldin nebo Richard Avedon.
V neposlední řadě, současné židovské umění také zahrnuje mnoho umělců, kteří se zabývají sociálními otázkami, jako je například otázka Palestiny nebo sionismus. Mezi tyto umělce patří například Tania Bruguera nebo Ai Weiwei. Na otázky identity, paměti a historie se specializuje multimediální umělkyně Sigalit Landau, která se využívá k sebevyjádření instalace, fotografie i videa. Podobně Yael Bartana se ve svých pracích dotýká národní identity, rasismu a politiky. Její práce jsou vystaveny v prestižních muzeích a galeriích po celém světě. Válka a konflikty jsou v hlavním motivem audiovizuálního umění Ori Gershta. Guy Yanai je malíř, jehož práce jsou inspirovány geometrickými tvary a světelnými efekty. Michal Helfman se zabývá otázkami genderu, sexuality a identity.
Uměleckými hnízdy jsou pak nejznámější izraelské vysoké školy a univerzity, zejména pak Bezalel Academy of Arts and Design jako jedna z nejstarších a nejuznávanějších uměleckých škol v Izraeli, která byla založena v roce 1906 v Jeruzalémě. Nabízí programy v oblasti výtvarného umění, designu, architektury, módy a keramiky. Shenkar College of Engineering and Design je pak univerzita se specializací na design, která se nachází v městě Ramat Gan. Nabízí širokou škálu programů v oblasti módního, průmyslového, grafického a interiérového designu. HaMidrasha College of Art, Beit Berl se nachází v kibucu Beit Berl poblíž města Netanja. Nabízí programy v oblasti malby, sochařství, grafiky, instalace, fotografie a videa. Design, a to jak průmyslový, grafický a textilní vyučuje WIZO Haifa Academy of Design and Education.
Význam židovského umění spočívá v tom, že nám pomáhá porozumět židovské kultuře a náboženským tradicím. Výtvarné umění je také důležitým prostředkem pro výraz duchovního rozměru lidského života a jako takové může sloužit jako inspirace pro jednotlivce v jejich hledání osobního vztahu k Bohu a ke světu. Většina židovských uměleckých děl má silnou náboženskou nebo kulturní symboliku a často vyjadřuje hluboké a univerzální pravdy. Tyto díla nám pomáhají porozumět a vnímat duchovní dimenzi života a mohou nás inspirovat k rozvoji našeho vlastního duchovního života. Židovské umění je také důležitým prostředkem pro uchování a předání židovské kultury a tradic budoucím generacím.
Ano, židovské umění zahrnuje širokou škálu různých forem a technik, které odrážejí bohatou historii, kulturu a duchovní rozměr židovského života. Od liturgických předmětů, přes malířství, sochařství až po současné umění, všechny tyto umělecké formy společně tvoří jedinečný a pestrý obraz židovského umění, které obohacuje židovskou kulturu a slouží jako most mezi minulostí a současností. Významná umělecká hnutí a jednotlivci, kteří se významně zapsali do dějin židovského umění, nejenže nám představují různé výtvarné formy, ale také nás inspirují ke zkoumání hlubokých myšlenek a idejí, které leží v jádru židovského umění. Tímto způsobem židovské umění hraje klíčovou roli ve vzdělávání, obohacování a zachovávání židovské kultury a tradic pro příští generace. Umělecké univerzity v Izraeli a další instituce podporují rozvoj židovského umění, čímž přispívají k jeho kontinuálnímu růstu a inovacím. Díky jejich úsilí a talentu židovských umělců po celém světě, židovské umění zůstává živoucí a dynamickou součástí židovského života a kultury.
V tomto článku jsme prozkoumali různé aspekty židovského umění a ukázali, jak tyto formy umění pomáhají udržovat a předávat židovské kulturní dědictví. Ať už se jedná o tradiční liturgické předměty nebo současný multimediální umělecký výraz, židovské umění neustále odráží a ztělesňuje bohatství a hloubku židovské kultury, přičemž inspiruje a obohacuje životy lidí po celém světě.
Židovské svátky jsou důležitou součástí židovského náboženského života a tradičního židovského kalendáře. Tyto svátky mají hluboké historické a kulturní kořeny, které odrážejí bohatou a rozmanitou židovskou tradici. V tomto článku se podíváme na některé z nejvýznamnějších židovských svátků a jejich historický a kulturní kontext.
Pesach, známý také jako svátek nekvašených chlebů nebo svátek přechodu, je jedním z nejdůležitějších židovských svátků. Pesach oslavuje osvobození židovského národa z egyptského otroctví, jak je popsáno v knize Exodus v hebrejské Bibli.
Pesach trvá osm dní (sedm dní v Izraeli a mezi reformními a některými konzervativními Židy). Během oslav Pesach se židé zaměřují na svobodu, duchovní obnovu a vděčnost za Boží zázraky, které umožnily jejich předkům uniknout z otroctví.
Hlavním rituálem Pesachu je seder (nebo sedermahl), slavnostní večeře, která se koná první dvě noci svátku (pouze první noc v Izraeli a mezi některými reformními a konzervativními Židy). Během sederu se vypráví příběh o Exodusu a konzumují se speciální potraviny, které mají symbolický význam:
Během osmi dnů Pesachu je také zvykem se vyhýbat konzumaci kvasnic a kvašených potravin, což připomíná naléhavost a původní podmínky, za kterých izraelští otroci opustili Egypt.
Kromě sederu a zvláštních potravin spojených s Pesachem se také konají další aktivity a tradice jako:
Pesach je důležitou příležitostí pro židovský národ, aby si připomněl svou historii a oslavil svobodu. Je to také čas duchovní obnovy a posílení vazeb mezi rodinou a komunitou.
Šavuot, známý také jako Svátek týdnů, je jeden z tří biblických poutních svátků, společně s Pesachem a Sukotem. Šavuot oslavuje darování Tóry, Pěti knih Mojžíšových, židovskému lidu na hoře Sinaj. Tento svátek se slaví 50 dní po Pesachu (sedmero týdnů, odtud název “Svátek týdnů”). Během oslav Šavuot se židé zaměřují na duchovní obnovu a hlubší porozumění Tóře. Některé z tradičních zvyků a aktivit zahrnují zejména studium Tóry, modlitby a bohoslužby.
Během Šavuot je zvykem uspořádat studijní sesílky, nazývané “tikun lejl Šavuot”, které trvají celou noc. Účastníci se učí z Tóry, zkoumají židovské texty a diskutují o duchovních tématech. Tento zvyk odráží důležitost Tóry v židovském životě a touhu poznávat a chápat Boží zákony. V synagogách se během tohoto svátku konají zvláštní modlitby a bohoslužby. Během ranní bohoslužby se čte Desatero, deset Božích přikázání, která byla předána Mojžíšovi na hoře Sinaj.
Je zvykem zdobit domy a synagogy květinami a zelení, které představují hoře Sinaj pokryté květinami a rostlinami, když byla Tóra darována. Tato tradice také připomíná, že Šavuot je zemědělský svátek spojený s žní a sklizní prvních plodů.
Během Šavuot je zvykem jíst mléčná jídla, jako jsou tvarohové koláče, jogurty nebo sýry. Existuje několik výkladů tohoto zvyku, jeden z nich je, že mléčná jídla symbolizují “duchovní mléko” Tóry, které živí židovský lid.
Šavuot je důležitým svátkem pro židovský národ, který zdůrazňuje význam Tóry jako základu židovské víry a kultury. Slavením Šavuot se Židé připomínají Boží lásku a péči, kterou projevil prostřednictvím darování Tóry. Svátek také posiluje vazby mezi členy židovské komunity, která se spojuje ve studiu, modlitbě a oslavách.
Kromě zmíněných tradičních zvyků se Šavuot také slaví s rodinným a komunitním prostředím. Rodiny a přátelé se mohou setkávat, sdílet jídlo a povídat si o Tóře a její důležitosti ve svém životě. Některé komunity mohou pořádat zvláštní kulturní a vzdělávací akce, jako jsou přednášky, koncerty nebo výtvarné dílny, které souvisejí s tématy Šavuotu.
Šavuot je také příležitostí k zamyšlení nad hodnotami a etikou, které Tóra zastává, a jak je mohou lidé aplikovat v každodenním životě. Studium Tóry a židovských textů během svátku poskytuje možnost prohloubit pochopení duchovních zásad a zákonů, které utvářejí židovskou kulturu a tradice. V současnosti se Šavuot slaví v různých židovských komunitách po celém světě, a to v různých formách a s různými zvyky. Avšak všechny tyto oslavy mají společný základ: uznání a oslava darování Tóry jako základního kameni židovské víry a identity.
Ros ha-šana, židovský Nový rok, je slaven na první a druhý den měsíce Tišri, který obvykle připadá na září nebo říjen v gregoriánském kalendáři. Tento svátek zahajuje tzv. “Dny náležitosti” (Jamim Nora’im), které vrcholí Desátým dnem, svátkem Jom kipur.
Ros ha-šana je důležitým časem pro židovský lid, který slaví nový rok a zároveň připomíná stvoření světa. Během oslav Ros ha-šana se židé zaměřují na pokání, sebereflexi a modlitby za Boží odpuštění za hříchy spáchané v průběhu předchozího roku.
Během bohoslužeb v synagogách se tradičně troubí na šofar, beraní roh, jehož zvuk připomíná lidem důležitost pokání a obrácení k Bohu. Šofar je také symbolem probuzení, což připomíná věřícím, že je čas k sebereflexi a duchovnímu růstu. Během Ros ha-šana se v synagogách čtou modlitby jež se soustředí na pokání, odpuštění a prosby o zápis do “knihy života” pro další rok.
Během Ros ha-šana se konzumují určitá tradiční jídla, která mají symbolický význam. Mezi tyto potraviny patří jablka namočená v medu, což symbolizuje sladký začátek nového roku, a kulatý chléb (chala), který představuje cyklus života a kontinuitu.
Tashlich je dalším z tradičních zvyků spojených s oslavou nového roku. Tento obřad se obvykle koná na první den Ros ha-šana u tekoucí vody, jako je řeka nebo potok. Lidé při něm symbolicky hází kousky chleba do vody, což představuje odhazování svých hříchů a prosbu o odpuštění. Během Ros ha-šana si židé navzájem přejí “šana tova”, což znamená “dobrý rok”. Tento pozdrav vyjadřuje přání štěstí, zdraví a prosperity pro nadcházející rok.
Během Ros ha-šana a následujících Deseti dnů pokání (mezi Ros ha-šana a Jom kipur) se židé zaměřují na sebereflexi, přehodnocení svých činů a pokání za své hříchy. Je to čas, kdy se snaží napravit své chyby a zlepšit své chování v nadcházejícím roce. Během Ros ha-šana a Deseti dnů pokání věří Židé, že Bůh otevírá “knihu života” a posuzuje činy a zásluhy každého jednotlivce. Lidé se modlí za to, aby byli zapsáni do knihy života a aby jim byl dán další rok života, zdraví a prosperity.
Ros ha-šana je důležitým svátkem pro židovský národ, který připomíná stvoření světa a zároveň slouží jako příležitost k sebereflexi a duchovnímu růstu. Slavením Ros ha-šana židovský lid udržuje svou víru, tradice a komunitní soudržnost, zatímco se snaží zlepšit svůj vztah k Bohu a k ostatním lidem.
Jom kipur, také známý jako Den smíření, je nejsvětějším dnem v židovském kalendáři. Jom kipur přichází deset dní po židovském Novém roce, Ros ha-šana, a uzavírá tzv. “Dny náležitosti” (Jamim Nora’im). Jom kipur je časem hluboké sebereflexe, pokání a očištění duše. Během tohoto dne se židé snaží získat Boží odpuštění za své hříchy a modlí se za zdraví, blahobyt a pokoj.
Oslavy Jom kipur zahrnují i 25hodinový půst, který začíná před západem slunce na předvečer Jom kipur a končí po západu slunce následujícího dne. Během tohoto půstu se věřící zdržují jídla, pití, kouření a dalších tělesných potěšení. Půst je způsob, jakým se židé soustředí na duchovní očištění a pokání, a zároveň projevují svou oddanost a úctu k Bohu.
Během Jom kipur se konají bohoslužby a modlitby v synagogách, které se zaměřují na pokání, odpuštění a prosby o milost. Některé z těchto modliteb zahrnují Vidui (vyznání hříchů) a Al Chet (modlitba za odpuštění hříchů). Večer před Jom kipur začíná bohoslužba zpěvem “Koli nidrei”, což je aramejská modlitba žádající o zrušení slibů a kajícných přísah, které věřící učinili v průběhu roku. Tato modlitba připomíná důležitost upřímného pokání a duchovního očištění.
Kol Nidrei (také psáno jako Koli nidrei) je aramejská modlitba, která se recituje během večerní bohoslužby před Jom kipur, židovským dnem smíření. Tato modlitba je známá pro svou emotivní sílu a hudební doprovod, který často evokuje hluboké emoce u věřících.
Kol Nidrei má význam “všechny sliby” nebo “všechny závazky” a začíná prosbou o zrušení všech slibů, přísah, závazků, výsadek a zakázek, které byly učiněny v průběhu uplynulého roku nebo budou učiněny v následujícím roce. Modlitba představuje žádost o odpuštění za tyto sliby, pokud je někdo nebyl schopen nebo nebude schopen splnit. Přesný původ Kol Nidrei je nejasný, ale tradice praví, že modlitba vznikla během středověku, kdy byli židé často nuceni konvertovat ke křesťanství nebo islámu pod hrozbou perzekuce. Kol Nidrei byla způsob, jakým mohli tito konvertité vyjádřit svou upřímnou lítost za sliby, které museli učinit násilím nebo pod nátlakem, a zároveň udržet svůj vztah s židovskou vírou a komunitou. Výklad Kol Nidrei se liší v různých židovských tradicích, ale obecně je modlitba vnímána jako symbol duchovní obnovy a jako připomínka upřímného pokání a očištění před Jom kipur. Kol Nidrei také zdůrazňuje důležitost odpustit sami sobě a ostatním za nesplněné sliby a závazky, a povzbuzuje k sebereflexi a zlepšení v následujícím roce.
Neilah je závěrečná bohoslužba Jom kipur, která symbolizuje uzavření “knihy života”. Během této bohoslužby se věřící modlí za poslední šanci na odpuštění a za zápis do knihy života pro další rok. Po skončení závěrečné bohoslužby Neilah se v synagogách znovu zahraje na šofar, což označuje konec Jom kipur. Tento zvuk připomíná lidem, že mají pokračovat v duchovním růstu a zlepšování svého chování po celý rok. Po západu slunce a po zvuku šofaru se půst ukončuje, a rodiny a přátelé se scházejí, aby společně přerušili půst. Tato společenská událost posiluje soudržnost komunity a připomíná lidem důležitost podpory a vzájemné pomoci.
Jom kipur zdůrazňuje hodnoty pokání, odpuštění a duchovního očištění. Slavením Jom kipur udržuje židovský lid své tradice a posiluje svou víru, zatímco se snaží zlepšit svůj vztah k Bohu a k ostatním lidem.
Sukot, také známý jako Slavnost stanů nebo Slavnost příbytků, je sedmidenní svátek, který připadá na 15. den měsíce Tišri, krátce po Jom kipur. Sukot má dvojí význam – jednak připomíná dobu, kdy Izraelité putovávali pouští po svém osvobození z egyptského otroctví a žili ve stanech či provizorních příbytcích. Tato historická událost ukazuje Boží ochranu a péči o židovský lid během jejich putování. Dále Sukot slaví sklizeň a zároveň děkuje Bohu za úrodu a ochranu. Tento aspekt svátku je spojen s radostí a vděčností za plody země.
Během oslav Sukot se staví tzv. suka – dočasný příbytek, který se umístí na otevřeném prostranství a je částečně krytý rostlinným materiálem, jako jsou větve, listy nebo tráva. Během svátku se v suce konzumují jídla, modlí se a někdy se v ní také spí. Suka připomíná křehkost lidského bydlení a zároveň Boží ochranu během putování pouští.
Během Sukot se také provádí rituál s čtyřmi druhy rostlin (arba’at ha-minim): etrog (citrónovitý plod), lulav (neotvorená palmová větev), hadas (myrtové větvičky) a arava (větvičky vrby). Tyto rostliny se během svátku spojí a použijí při bohoslužbách. Rituál symbolizuje jednotu a rozmanitost židovského lidu a vděčnost za úrodu. Sukot je časem radosti a oslav, během kterých se konají tradiční tance a písně. Židovské komunity se často scházejí ve svých sukách, aby společně oslavovaly a užívaly si svátek.
Chanuka, také známá jako svátek světel nebo Chanuká, je osm dní trvající svátek, který připadá na 25. dne měsíce Kislev v židovském kalendáři (obvykle v prosinci). Chanuka slaví zázrak a úspěch makabejského povstání proti syrským Řekům, kteří znesvětili Druhý chrám v Jeruzalémě a potlačovali židovskou víru.
Každý večer během Chanuky se na chanukové menore, která má osm ramen a jedno středové (šamaš), zapaluje jedna svíčka. Svíčky se zapalují zprava doleva, ale při zapalování se používá šamaš, který se nachází ve vyšší nebo nižší pozici než ostatní svíčky, a postupuje se zleva doprava. Tímto způsobem se každý den přidává jedna svíčka, až je na konci osm svíček.
Chanuka připomíná zázrak, kdy se v chrámu našla pouze jedna nádoba rituálně čistého oleje, která měla vystačit na jeden den. Místo toho olej zázračně hořel osm dní, což byl čas potřebný k přípravě nového oleje. Tento zázrak je považován za Boží znamení a připomínku jeho přítomnosti a ochrany.
Během Chanuky se tradičně hrají hry, zejména s točou hračkou “káčou” zvanýou drejl (sevivon). Drejl má na každé ze svých čtyř stran hebrejské písmeno, která společně tvoří akronym pro větu “nes gadol haja šam” (velký zázrak se stal tam). Hra s drejlem je zábavným způsobem, jak si připomínat zázrak Chanuky. Během Chanuky se často konzumují pokrmy připravené na oleji, jako jsou latkes (bramborové placky) nebo sufganiot (koblížky plněné džemem), aby připomněly zázrak s olejem.
Menora a chanukia jsou dva rozdílné druhy svícnu používané v židovské tradici, ale často jsou zaměňovány. Menora je sedmiramenný svícen, který má své kořeny v biblickém období. Menora byla původně používána v prvním a druhém chrámu v Jeruzalémě. Je zmiňována v Tóře, kde Bůh přikazuje Mojžíšovi, aby nechal zhotovit menoru ze zlata, která se stane součástí svatostánku. Menora je také národním symbolem státu Izrael a běžně se nachází na synagogálních malbách a ve výtvarném umění. Chanuková menora (chanukia)a je speciální druh svícnu, který se používá během svátku Chanuka. Chanukia má osm ramen pro osm světel, která představují osm dní Chanuky, a jedno centrální nebo oddělené světlo, zvané šamaš. Šamaš se používá k zapalování ostatních světel a během Chanuky se na chanukiji každý večer přidává a zapaluje jedno světlo. Jinými slovy: Zatímco menora je sedmiramenný svícen spojený s biblickou historií a židovským náboženstvím obecně, chanukija je devítiramenný svícen speciálně určený k oslavě svátku Chanuka.
Purim je židovský svátek, který se slaví každoročně 14. a 15. dne měsíce Adar podle židovského lunárního kalendáře. Purim připomíná záchranu perských Židů před vyhlazením, jak je popsáno v biblické Knize Ester.
Myšlenkou a principem Purimu je oslava záchraně židovského lidu před útlakem a smrtí. Purim slaví zázrak záchraně, odvahu královny Ester a jejího bratranců Mordochaje, a vítězství nad zlem, které ztělesňuje Haman, zlý rádce perského krále.
Jednou z hlavních součástí Purimu je veřejné čtení Megilat Ester (často nazývané “Kniha Ester”) v synagoze. Během čtení se při zmínce o Hamanovi hlučně hlučí a troubí, aby se “vymazalo” jeho jméno. Purim je často slaven v duchu veselí, lidé si oblékají kostýmy a masky, aby symbolizovali proměnu a skryté zázraky, které se odehrály během příběhu Ester.
Je tradicí posílat jídlo a dary potřebným, známým jako “mašloach manot” nebo “šalach manot”, což je způsob, jak projevit solidaritu a šířit radost mezi komunitou. Židovská tradice vyžaduje, aby lidé během Purimu darovali almužnu chudým a potřebným jako součást oslav. Během Purimu se připravují a konzumují tradiční pokrmy, jako jsou hamantaschen (trojúhelníkové pečivo s různými náplněmi) a kreplach (plněné těstoviny).
Kromě těchto svátků existuje ještě mnoho dalších menších židovských svátků a svátků významných pro určité skupiny židů. Například Tu Bišvat, také známý jako Nový rok stromů nebo Svátek stromů, slaví židovský svátek přírody a zemědělství. Tento svátek se slaví 15. ševatu, tedy v době, kdy začíná nový rok pro stromy v Izraeli, obvykle v lednu nebo únoru. Tu bišvat je oslavou přírody a stromů, které hrají důležitou roli v židovské tradici a symbolice. Tento svátek má své kořeny v biblických zákonitostech týkajících se zemědělství a desátků. Na Tu bišvat se tradičně konzumují různé druhy ovoce, zvláště sedm druhů, kterými je Izraelská země biblicky spojována: pšenice, ječmen, réva (hrozny), fíky, granátová jablka, olivy a datle. Často se pořádají hostiny s ovocem a ořechy, které jsou spojeny s danou zemí. Některé komunity pořádají speciální seder, inspirovaný pesachovým sederem, na kterém se ochutnávají různé druhy ovoce a vína nebo šťávy z hroznů. Během sederu se čtou texty a zpívají písně, které oslavují přírodu, stromy a jejich důležitost pro život. Tu bišvat připomíná důležitost stromů a přírody v židovské tradici a povzbuzuje k ochraně životního prostředí a udržitelnému životnímu stylu. Má i jiný význam, a to spojení s kabalistickou tradicí: V 16. století přijali kabalisté v Safedu (dnešní Izrael) zvyk světit stromy a konzumovat ovoce jako součást mystického učení. Toto spojení s kabalistickou tradicí dodalo Tu bišvatu další duchovní rozměr a přispělo k rozšíření jeho oslav.
Dalším významným svátkem je Tischa be-Av, který se slaví v den, kdy byl zničen druhý jeruzalémský chrám. Tento svátek je časem smutku a introspekce, kdy se židé modlí a připomínají si tragické události v židovské historii.
V posledních letech se staly významnými také svátky spojené s izraelskou státností. Jedním z nich je Jom ha-cma’ut, Den nezávislosti Izraele, který se slaví 5. ijaru. Tento svátek připomíná vyhlášení nezávislosti Izraele v roce 1948.
Dalším svátkem je Jom ha-Zikaron, Den památky na padlé vojáky a oběti teroristických útoků, který připadá na den před Jom ha-cma’ut. Během tohoto svátku se židé modlí a připomínají si všechny, kteří položili své životy za bezpečnost Izraele.
Židovské svátky jsou důležitou součástí židovského náboženského a kulturního dědictví. Tyto svátky připomínají židům důležité události v jejich historii a kultuře a umožňují jim uctít památku svých předků a tradic.
Moderní židovství má různé podoby a může být interpretováno různými způsoby. Nicméně, obecně lze říci, že vztah moderního židovství k tradicím a oslavám je v mnoha případech komplexní a vyvíjí se v průběhu času.
Někteří lidé se při oslavách tradičních židovských svátků drží přísně tradičních pravidel a rituálů, zatímco jiní upravují tyto oslavy tak, aby lépe vyhovovaly jejich životnímu stylu a přesvědčení. Existuje také mnoho lidí, kteří se snaží najít rovnováhu mezi tradičními a moderními prvky při oslavách židovských svátků.
Někteří lidé se také snaží oslavovat židovské svátky způsobem, který reflektuje jejich hodnoty a přesvědčení, ačkoliv může být odlišný od tradičních zvyků. Takové oslavy mohou zahrnovat nové prvky, které mají vztah k modernímu židovství, jako jsou nové formy hudby, umění a technologie.
V každém případě je důležité, aby si každý jednotlivec vytvořil svůj vlastní vztah k tradičím a oslavám a aby si uvědomoval důležitost udržování židovské tradice a kulturního dědictví. Je také důležité udržovat dialog a diskutovat o různých přístupech k židovským tradicím, aby se mohla tato tradice a kultura přenášet na další generace a mohla se rozvíjet v souladu s moderním světem.
V průběhu dějin bylo mnoho umělců, kteří se ve svých dílech vyjadřovali k židovské tradici a kultuře. Jejich díla zahrnují malby, sochy, literaturu, hudbu a film. Je tak i mnoho uměleckých děl, která zachycují židovské oslavy a svátky. Tyto umělecké práce zahrnují různé druhy média, včetně malby, sochy, fotografie, filmu a literatury. “The Seder” od Marc Chagalla – olejomalba zobrazující sedermahl během svátku Pesach. “The Kabbalist” od Anselma Kiefera – obraz zobrazující mystické aspekty židovské víry během svátku Sukot. “The Jazz Singer” z roku 1927 – filmová klasika, který zachycuje příběh židovského zpěváka, který se snaží skloubit svou kariéru a tradice svého náboženství. “The Chosen” od Chaima Potoka – román, který popisuje vztah dvou chlapců z různých židovských komunit a jejich zážitky z oslav svátků, jako jsou Pesach a Jom kipur. “Tevye and his Daughters” od Sholoma Aleichema – soubor povídek, které popisují život a oslavy v židovské obci ve vesnici v Rusku, z nichž vychází slavný muzikál Šumař na střeše – “Fiddler on the Roof” od Jerryho Bocka a Sheldona Harnicka.
Arnold Schoenberg (1874-1951) byl rakouský hudební skladatel židovského původu, který složil několik děl s židovskými tématy, jako je “Moses und Aron,” opera založená na biblickém podobenství. Leonard Cohen (1934-2016) byl kanadský zpěvák, skladatel a básník židovského původu, který ve svých textech a básních často reflektoval židovské náboženské a kulturní motivy.
Elie Wiesel (1928-2016) byl rumunský spisovatel, profesor a politický aktivista židovského původu, který ve svých literárních dílech, jako je “Noc,” zpracovával své zkušenosti z holokaustu a židovské tradice. Isaac Bashevis Singer (1902-1991) byl polsko-americký spisovatel židovského původu, který psal povídky a romány zasazené do světa východoevropských židovských komunit. Jeho díla často zkoumala náboženské a morální otázky. Psal v jidiš a jeho dílo bylo oceněno Nobelovou cenou za literaturu v roce 1978. Slavný je i Amos Oz (1939-2018) – Izraelský spisovatel, jehož díla se často zaměřují na židovský život v Izraeli a zkušenosti židovských imigrantů.
Jejich umělecká díla a mnoho dalších ukazují, jak židovské oslavy a svátky ovlivňují životy lidí a jsou součástí židovské kultury a dědictví.
Židovská mystika a Kabbala představují fascinující a tajemný svět, který se prolíná s židovskou filozofií a duchovním životem. Kabbalistická učení nabízejí hluboký vhled do povahy Boží existence, stvoření světa a role člověka v tomto procesu. Prozkoumání židovské mystiky může poskytnout cenný kontext pro porozumění židovské tradici a obohatit duchovní život jednotlivců, kteří se s ní setkávají.
Židovská mystika představuje duchovní tradici, která se zabývá tajemnými aspekty víry a zkušeností, které se často nacházejí v hloubce židovského náboženství. Tato tradice zahrnuje širokou škálu praktik, myšlenek a textů, které se zaměřují na rozšíření pochopení božství, stvoření světa a povahy lidské existence. V centru této mystické tradice stojí Kabbala, která se stala významným proudem židovského duchovního života a filozofie. V tomto článku se ponoříme do světa židovské mystiky, abychom pochopili její základy a význam pro židovskou kulturu a tradici.
[attachment_0](attachment)Kabbala je nejznámější a nejvýznamnější proud židovské mystiky, který se vyvinul v období středověku. Pochází z hebrejského slova “kabel”, což znamená “přijmout” nebo “předat”. Kabbala je souhrn mystických učení, která se zaměřují na pochopení a prozkoumání nejhlubších tajemství Tóry a Boží povahy.
Základním textem kabbalistického učení je Zohar, který byl napsán ve 13. století španělským židovským mystikem Moše de Leónem. Zohar je sbírkou komentářů k Tóře, která se zabývá jejími tajemnými aspekty a obsahuje mnoho alegorií, symbolů a mystických interpretací.
Kabbala se zabývá několika základními principy, které se týkají božství, stvoření světa a role člověka v tomto procesu. Mezi tyto principy patří:
Kabbala má významný vliv na židovskou filozofii a teologii. Mnoho židovských myslitelů a filozofů, jako byl například Moses Maimonides, se zabývalo otázkami, které vycházely z kabbalistických učení, jako je povaha Boží existence, způsob, jakým Bůh komunikuje s lidmi, nebo role člověka ve vesmíru.
Někteří židovští filozofové, jako byl například Gershom Scholem, se domnívají, že Kabbala představuje jeden z nejhlubších a nejvýznamnějších proudů židovského myšlení. Kabbalistická učení tak nabízejí alternativní pohled na židovskou teologii, který se liší od tradičního racionálního přístupu, který je spojen s rabínskou filozofií a halachou (židovským právem).
V průběhu dějin se kabbalistická učení stala součástí různých židovských hnutí a duchovních směrů. Chasidismus, který vznikl v 18. století ve východní Evropě, je jedním z takových hnutí, které silně ovlivnila Kabbala. Zakladatel chasidismu, rabi Israel Baal Shem Tov, se opíral o kabbalistické koncepty a přístupy ve svých učeních a praktikách. Chasidismus klade velký důraz na mystické zkušenosti, radostné uctívání a duchovní extázi jako prostředky k dosažení bližšího spojení s Bohem.
V moderní době získala Kabbala pozornost i mimo židovskou komunitu, zejména díky popularitě celebrit, jako byla například Madonna, která veřejně projevila zájem o kabbalistické učení. Nicméně je důležité si uvědomit, že Kabbala, jak je prezentována v populární kultuře, může být zjednodušená a odlišná od autentického mystického učení, které má hluboké kořeny v židovské tradici.
Golem (hebrejsky גולם) je v židovské mystice člověkem oživená socha. Takovýchto golemů je známo poměrně dost a ačkoli si golema většina lidí představuje jako oživenou sochu s podobou člověka, může mít i jinou podobu.
Slovo golem znamená v hebrejštině neúplnost, nedokonalost a takto byla také tato oživená bytost pojímána. Neměla vlastní myšlenky ani vlastní vůli, pouze doslovně plnila příkazy svého pána. Historicky lze toto pojetí najít již ve 12. století. Víra v možnost stvořit věc vychází z přesvědčení, že dobří lidé mají tvůrčí sílu, která ovšem není taková jako síla Boží. Pojetí šému, který golemy oživoval, vychází z kabaly, neboť podle této nauky je možno zopakovat Boží tvůrčí čin s pomocí správné kombinace písmen Božího Jména.
Jedním z nejslavnějších golemů je golem, kterého roku 1580 údajně stvořil právě Maharal – židovský rabín Jehuda Löw ben Becalel. Poté co ho vytvořil ho i pojmenoval – Josille (zdrobnělina od jména Josef). Účelem jeho stvoření měla být ochrana židovského ghetta před křesťany, kteří pravidelně napadali toto ghetto. Ke zničení tohoto golema došlo jeho stvořitelem roku 1593. Maharal totiž golemovi nevyndal šém v průběhu židovského svátku a golem začal být agresivní. Pověst o pražském golemovi pochází sice z období středověku, ale s postavou rabbi Löwa se spojila teprve v 18. století. Podle legendy je Golem uložen na půdě Staronové synagogy. Po umělém člověkovi pátral a také to ve své reportáži popsal zuřivý reportér Egon Ervín Kisch.
Pražský hliněný golem se objevuje také v české historické komedii Císařův pekař a pekařův císař (1951) a v televizním filmu Rabín a jeho golem, kde hliněného muže stvárnil mlčenlivý Pavel Nový. Ač se jedná minimálně v Česku o nejznámější ztvárnění Golema na stříbrném plátně, ve skutečnosti se objevoval motiv umělého muže ve filmu již mnohem dříve. Hned tři filmy (první v roce 1915) natočil německý režisér Paul Wagener. Jeho nejznámější byl ten třetí – Der Golem, wie er in die Welt kam (1920) – německý expresionistický snímek, který je považován za klasiku němého filmu a hororu. Film vypráví příběh o vytvoření Golema rabínem Löwem (Maharalem) a zobrazuje Golemovo putování Prahou.
The Golem (1936) byl francouzský film režiséra Juliena Duviviera, který se také zaměřuje na příběh Golema, avšak s poněkud odlišným dějem a postavami. It! (1967) je název britské hororové adaptace režiséra Herberta J. Ledera, inspirovaný legendou o Golemovi. Film sleduje příběh muzeálního kurátora, který objevuje tajemnou sochu, která se ukáže být Golemem.
The Amazing Adventures of the Living Corpse (2012) je pak americký animovaný hororový film režiséra Justina Paula Rittera, ve kterém se Golem objevuje jako vedlejší postava.
Tyto filmy se různě inspirovaly legendou o Golemovi z Prahy a často přizpůsobovaly příběh do nových kontextů nebo žánrů. Golem v těchto filmech často symbolizuje sílu, ochranu a zároveň tragédii a ztrátu kontroly nad vlastními tvory. Zájem o Golema v populární kultuře ukazuje, jak silný a fascinující je tento mýtus i v současné době.
Paradoxem je, že rabi Löw se s největší pravděpodobností výrobou Golema nikdy nezabýval. Alespoň to tvrdí téměř všichni historici, kteří se tímto tématem zabývají. Legenda prý byla k jeho jménu připojena uměle, pravděpodobně až v polovině 19. století. Nemá dokonce ani žádné historické pozadí, jako je tomu u mnoha jiných legend. Nejenom že se o Golemovi nezmiňuje rabi v žádné ze svých knih, ale pověst nezaznamenává ani jeho současník, jinak velice podrobný a pečlivý židovský kronikář David Ganz. O Golemovi navíc není ani slovo v žádném jiném dokumentu ze 16. nebo 17. století.
Kupodivu se o pražskou golemovskou legendu nejvíce přičinila židovská sekta chasidů z východního Polska. Právě tady připisovala mnoha rabínům schopnost vytvořit Golema. Chasidé žili v haličských, polských a ruských vesničkách, zaujati pouze svým náboženstvím, svými pověrami a svým jazykem a odvozovali své učení z kabaly. Odmítali všechny praktické výhody, které přinášel pokrok, a udržovali přísně košer stravu i rituální zvyklosti. Zajeden ze svých nejzáslužnějších činů považovali, když mohli vyprávět příhody ze života světců. S historií přitom nakládali volně, doplňovali si ji a přetvářeli podle svých záměrů. Právě tady je podle historiků klíč k legendě o Golemovi. Ostatně haličská tradice výroby golemů je velmi silná a odsud také pochází tvrzení, že golemové měli na čele napsáno emet, což znamená pravda, ale protože stále rostli a sílili, v bodě, kdy už byli nezvladatelní, vymazalo se první písmeno e a zůstalo met, což znamená mrtvý, načež se Golem rozpadl v hromadu hlíny. Napsal to i známý pohádkář Jakob Grimm roku 1808 v německých novinách.
Podle jiné varianty této legendy je vznik Golema popsán důkladněji s ohledem na detaily. Je vodítkem k tomu prazákladnímu – tedy pochopení, jak se může hlíně vdechnout život. Přitom je nutné aspoň rámcově se snažit pochopit kabalistické uvažování. To se totiž od normálního dost liší a běžný člověk, který začne číst kabalistickou knihu ji po chvíli znuděně odloží. Je nesrozumitelná a podobně jako knihy alchymistické nebo mystické je psána obrazně, alegoricky a symbolicky. Další legenda tedy podrobněji popisuje samotné zrození i důvod existence Golema. Muži jménem Becalel se narodil syn prvního dne židovských svátků roku 5273 po stvoření světa, tedy roku 1579. V době, kdy byli Židé v celé Evropě krutě pronásledováni. Židé, jak jejich nepřátelé tvrdili, používali krev křesťanských dětí k přípravě chleba na začátku židovských svátků. Narození syna rabiho Becalela v den svátků překazilo dábelský plán dvou bezvěrců, kteří se rozhodli podat křesťanům důkaz, že Židé používají novorozeňat k rituálním vraždám. V noci, když ženu rabiho Becalela zachvátily porodní bolesti, sluhové pospíchali pro porodní bábu. Na ulici zabránili dvěma mužům, aby zde pohodili pytel s mrtvým dítětem jako důkaz krvavých židovských praktik. Rabi Becalel pak prorokoval, že osudem jeho novorozeného syna bude ochránit lid Izraele od obvinění rituálních vražd.
Syn rabiho Becalela se stal velkým učencem. Stal se rabim v Posenu v Polsku, ale později byl požádán, aby přišel do Prahy, kde byl jmenován vrchním soudcem židovské obce. Jednou v noci uslyšel záhadný hlas, který mu přikázal, aby vytvořil sochu člověka z hlíny, která překazí ďábelské úmysly nepřátel lidu Izraele. Hned ráno mistr povolal svého zetě a svého nejlepšího žáka, seznámil je s pokynem z nebes a požádal je o pomoc na tomto díle. Když byl Golem hotov, rabi Löw jej pojmenoval Josef. A protože byl osvícený muž, Golema používal skutečně jen na obranu svého lidu proti krvavým obviněním, jimiž byli Židé v Praze v té době vystaveni. Nastal den, kdy obvinění Židů z rituálních vražd bylo konečně vykořeněno a Židé si mohli oddechnout, protože pronásledování bylo zakázáno. Rabi Löw se proto rozhodl Golema daru života zbavit.
Podle původní legendy byl pražský Golem po oživení bytostí zcela podobnou člověku, nikoli neforemným hliněným panákem, jak jsme jej poznali až ve filmu “Císařův pekař a pekařův císař”. Občas se objevující hypotéza o umělé mechanické figuríně je proto téměř vyloučena. Dále je třeba nějak zdůvodnit, že se Golem nedostal do pamětí rabiho ani jeho současníků. Jaký mohl být důvod něco takového zatajit? Třeba rozruch způsobil někdo běžný, a teprve až dlouhá staletí z něj udělala strašného Golema.
Podle hypotézy, se kterou přišel záhadolog a spisovatel Ivan Mackerle, v pozadí celé legendy může stát duševně nemocný člověk, například epileptik. Někteří duševně nemocní přece svým chováním Golema připomínají. Záchvaty zuřivosti, při kterých nemocný často vyvine neuvěřitelnou sílu, se střídají se stavy útlumu či úplné nehybnosti, tzv. stuporu. Dojem umělého člověka mohou vyvolávat i automaticky se opakující strojové pohyby, prováděné některými duševně nemocnými v mrákotném stavu. Navíc, slovo golem v hebrejštině také znamená blázen! Šém mu rabi Löw při oživování nepsal na čelo ani nezavěšoval na krk, jak to dělávali podle legend v Haliči, ale vkládal pod jazyk!
Nabízí se představa léku nebo medikamentu, které v té době proti epilepsii již existovaly a rabi jako člověk všestranně vzdělaný to mohl vědět. Pravidelnost může dokládat potřebu podávání léku k odstranění záchvatů. Je pak možné, že při obzvlášt silném záchvatu provázeném zuřivostí se sluha dostal do ulic ghetta. Vyděšení lidé běželi do synagogy pro moudrého rabína, který musel výjimečně přerušit bohoslužbu. Nebohý sluha však při záchvatu zemřel. Aby se nepříjemná záležitost nerozkřikla a nedala podnět k různým povídačkám a antisemitským útokům, nebyla smrt oficiálně ohlášena a sluhovo tělo bylo ukryto na půdu Staronové synagogy. Proto vydal rabín zákaz vstupu na půdu, a proto tedy žádná historická zmínka v písemnostech a kronikách. Tajemství však přece jen postupně proniklo na veřejnost, pochopitelně že už ve značně zkreslené podobě. Sluha se choval jako umělý panák, rabi Löw mu vkládal něco do úst… asi šém – a možná že právě polští chasidé první vyslovili domněnku: Nebyl to Golem?
Zvyk přerušit modlitbu, který byl mohl vzniknout povoláním rabiho, aby šel umlčet Golema, se traduje dodnes. Ve Staronové synagoze se vždy v pátek zpívá 92 žalm dvakrát. Také zákaz vstupu na půdu Staronové synagogy, kam prý rabi Löw Golema uložil, prokazatelně existoval. A právě tento zákaz nedal spát mnoha přemýšlivým lidem. Odpověď na otázku, jestli Golem doopravdy existoval, by logicky měla skrývat půda Staronové synagogy. Tělo Golema tam bylo uloženo, půda pak byla uzamčena, schodiště strženo a za dlouhá staletí se tam dostal jen málokdo.
“Ten, kdo se tam odváží vystoupit, na místě zemře,” tvrdili Židé. Samozřejmě že několik lidí už na půdě Golema hledalo a ve zdraví to přežili. Snad úplně první byl v 18. století tehdejší vrchní pražský rabín Landau. Než si nechal přistavit dlouhatánský žebřík, pohroužil se do modliteb. Nahoře však strávil jen několik minut. Když se vrátil, byl prý strachem celý bledý, třásl se po celém těle a ihned obnovil přísný zákaz vstupu. Co na půdě viděl, nikdy nikomu neřekl.
Zhruba o sto let později si chtěl legendu o Golemovi ověřit významný lvovský rabín Josef Saul Nathanson, ale na půdu se nedostal. Rozmluvil mu to chrámový sluha, který ještě pamatoval rabína Landaua, znal jeho zákaz a půdu střežil. A znovu se situace opakovala o pár desítek let později. Starosta židovské obce dr. Rosenbacher se chtěl ze zvědavosti na půdu podívat, ale nakonec dodržel tradiční zákazy a od svého úmyslu upustil.
Jako další se na půdu dostal až teprve v roce 1920 známý židovský novinář Egon Erwin Kisch. Se získáním povolení měl velké problémy, ale po dlouhém vyjednávání se mu to přece jen podařilo. Přestože půda byla prázdná a Golema nenašel, naznačil, že by se ledacos mohlo skrývat ve štěrku pod podlahou. Do novin tehdy napsal: “Mezi hlubokými vypouklými hřbety klenutí nad opěrnou zdí je od staletí štěrk. Je-li tam pohřben výtvor velkého rabiho Löwa, je tu pohřben do soudného dne. Kdyby se měl exhumovat, zřítil by se dům boží.”
V roce 1984 se na půdu vydal Ivan Mackerle s geofyzikálním radarem SIR-7. Na záznamu radaru se postupně objevovaly oblouky klenby. Podle měřítka nebyla klenba silnější než 40 cm, což vylučovalo, aby v ní bylo něco zakopáno. Hlavní zájem badatelů však patřil prostorám zasypaným drobnou sutí těsně u zdi a nad sloupy. Nic zvláštního se ale neobjevovalo. Pak se tam něco vyskytlo. Suť, ve které se přehrabovali, byla směsí holubího trusu, rozbitých tašek, ztrouchnivělého dřeva a kousků ztvrdlé malty. Mezi tím kosti a zbytky mrtvých holubů. V hloubce asi půl metru narazili na obyčejný zmačkaný kus plechu ze střechy.
Slovo “golem” pochází z hebrejštiny a má své kořeny ve starohebrejském slově “gelem,” které znamená “hrubý materiál” nebo “neopracovaná hmota”. V kontextu židovské mystiky a legend se golem tradičně odkazuje na neúplnou nebo neopracovanou bytost, vytvořenou z hrubého materiálu, jako je hlína nebo prach.
V kabalistické tradici, na kterou navazuje legenda o Golemovi z Prahy, je golem často vnímán jako stvoření, které nemá dokonalou podobu nebo charakter. Golem je obvykle oživen pomocí magických a mystických metod, které zahrnují vložení božského jména nebo nějakého posvátného textu do svého těla. Golem obvykle slouží svému stvořiteli, ale často se jeho síla a nekontrolovatelnost stávají nebezpečnými nebo tragickými.
Etymologie slova golem tak odráží jeho základní povahu jako neohrabané, myšlenek prosté, neopracované, neúplné bytosti, která je spojena s mystickými a nadpřirozenými aspekty židovské tradice.
Dnes se mýtus o Golemovi mění v realitu. V současnosti existují golemové, kteří jsou nekonečně vyspělejší než jejich hlinění předchůdci. Ve století, které právě začíná, toužíme po stvoření umělé inteligence. Ta už je realitou. Chceme, aby stroje získaly složité vlastnosti, které umožňují adaptaci a jsou typické pro živé bytosti. Darwinova evoluční teorie dokáže vysvětlit novou Golemovu nadřazenost a jeho schopnost se učit, přizpůsobovat se prostředí a měnit vlastní systémy a funkce.
Podobnost mezi golemem a robotem spočívá především v jejich základním konceptu jakožto uměle vytvořených bytostí nebo strojů, které plní úkoly nebo příkazy svých stvořitelů. Oba golem i robot jsou stvořeni člověkem a slouží k vykonávání určitých funkcí, které by mohly být pro člověka obtížné, nebezpečné nebo nemožné.
Golem je vytvořen z neživého materiálu, jako je hlína nebo prach, a je oživen magickými nebo mystickými metodami, jako je vložení posvátného textu nebo božského jména do jeho těla. Na druhé straně robot je vytvořen z materiálů a technologií, jako jsou kovy, plasty a elektronické součástky, a je oživen technickými a vědeckými metodami, jako je programování a strojová inteligence.
Oba golem i robot mohou být předmětem obav a etických otázek, které se týkají jejich vytvoření, použití a potenciálního zneužití. Tyto otázky se mohou týkat kontroly nad stvořenými bytostmi, zodpovědnosti za jejich činy a možnosti, že se stvoření mohou stát nekontrolovatelnými nebo nebezpečnými.
Přestože golem a robot pocházejí z odlišných kulturních a historických kontextů, jejich podobnost spočívá v konceptu uměle stvořené bytosti, která slouží člověku, a v otázkách, které tato koncepce vyvolává. Golem – ať už legenda nebo realita – evokuje stejné úvahy, jaké vzbuzuje využití moderních technologií, zejména, pokud takové technologie vyvolávají etické problémy nebo se ocitají v situaci, kdy se vymknou kontrole svých vlastních tvůrců.
Dobrodružné pátrání po záhadném pokladu na těch nejtajemnějších místech staré Prahy v rodinném seriálu České televize.
Jménem Maharal býval nazýván slavný pražský rabín Löw, stvořitel Golema, který podle jedné legendy pomohl ukrýt poklad císaře Rudolfa II. Dobrodružný příběh s detektivní zápletkou čtenáře nejprve seznámí s několika historickými postavami a naznačí tajemství, které obestírá tajemný talisman a vzácnou knihu – zřejmě skutečné historické předměty – otevírající cestu k legendárnímu pokladu. Nečekané objevení dávno zmizelé knihy odstartuje napínavou honbu za pokladem, která se odehrává na reálných a tajuplným místech současné Prahy, na hradě Zvíkově, ale také uvádí do chodu děje magické a nadpřirozené.
Tajemství talismanu je napínavý a tak trochu fantastický prázdninový příběh tří pražských dětí – Aleny, Davida, Ondry a tří dospělých – charismatického hledače pokladů Aarona Cohena, jinak Davidova dědečka, Aleniny sestry Kristiny a sympatického slovenského historika Martina Šimka.
Příběh, určený nejen dětem, ale také celé rodině, má v podstatě reálný základ. Všechny dostupné historické prameny se shodují na doložené existenci proslulého talismanu slavného pražského rabína Jehudy Löwa ben Becalela. Stopy legendárního předmětu, který rabín na smrtelném loži předal dvěma vyvoleným, jsou sledovatelné až do období druhé světové války, kdy tajemný talisman údajně beze stopy definitivně zmizel.
Souběžně s natáčením celovečerního filmu MAHARAL – Tajemství talismanu vznikal i pětidílný televizní seriál.
Před čtyřmi sty lety rabín Löw na smrtelné posteli prozradil tajemství pokladu císaře Rudolfa. Poklad může najít jenom ten, kdo rozluští jeho poselství a složí obě poloviny jeho talismanu. Stovky let byl poklad ukryt a každé pátrání po něm marné. Až mladá profesorka filosofie Kristina Konečná se svou třináctiletou dcerou Alenou objeví v antikvariátu starou knihu, v níž se o Rudolfově pokladu píše a mohla by být důležitou stopou při Rudolfově pátrání. Do Prahy proto přijíždí hledač pokladů, čechoameričan Aaron Cohen se svým vnukem Davidem. Majitel antikvariátu za podivných okolností umírá a vzácná kniha je ukradena. Policie zahajuje vyšetřování. Kristina se při něm setkává se spolužákem z univerzity, podporučíkem Knapem. Sled událostí do Prahy přiláká i tajemného Slováka Martina Šimka.
Pitva prokázala, že antikvář zemřel na infarkt, tedy žádný zločin. Také se nic neztratilo, až na tajemnou knihu, kterou ovšem viděla jen Kristina. Dokonce v trezoru bylo sto padesát tisíc. Divné bylo jen to, že na trezoru nebyly absolutně žádné otisky. Alena s Davidem najdou v jednom průvodci hrad Zvíkov, na němž by mohla být stopa v pátrání po tajemství Maharalu. Udělají si proto na hrad výlet, o němž nemá nikdo vědět. Jenže celou cestu je sleduje tajemný mladík, který o každém jejich kroku podává zprávu komusi na druhém konci mobilního telefonu. Na Zvíkově Alenu s Davidem zaujme obraz se slovem Maharal. David jej vyfotí, ale blesk fotoaparátu neujde průvodkyni a ta přikáže Davidovi fotku smazat, protože na hradě se fotit nesmí. V noci však má hrad nezvaného návštěvníka, onoho podezřelého mladíka, který obraz odnáší tomu, kdo jej za to platí. Pod obrazem je ukryt arch papíru, zřejmě důležitý, protože muž si jej odnáší, zatímco obraz i s rámem ponechává v křoví. Druhý den vyráží na Zvíkov autem celá výprava, Cohen, Kristina, Alena, David i Ondra. I je po cestě někdo sleduje. Cohen sjede na lesní cestu a vláká tak pronásledovatele do pasti. Ukáže se, že je to záhadný Slovák, kterého doktor Cohen dobře zná a představí jej ostatním jako slovenského Indiana Jonese, taktéž hledače pokladů. I jemu zřejmě antikvář po objevení knihy volal. Když však dorazí na Zvíkov, zjistí, že hrad je uzavřený a od dcerky kastelána se děti dozvědí, že v noci někdo ukradl ten obraz, který si včera fotili.
Cohen koupí od kastelána knihu, v níž je obraz s rytinou vyfocen. Přijmou kastelánovo pohostinství a zůstanou na hradě přes noc. Děti i Cohen, každý zvlášť se v noci vydají do domu naproti přes řeku. V domě se spolu střetnou, Cohen po cestě našel rám obrazu a nese ho s sebou. V Praze potom David zjišťuje, že děda Cohen má knihu z antikvariátu u sebe. Martin Šimko žádá o schůzku Kristinu, chce jí něco zajímavého ukázat. Při té příležitosti jí prozradí, že není žádný historik amatér, ale že studoval a nyní přednáší na Heidelbergu. Kristina si uvědomí, že Slovák Šimko získal loni zlatou Plaketu a dojde jí, že je to on, kdo stojí před ní. Šimko má jednu část starověkého jadu, který na obraze drží v ruce rabi Löw. Druhou část má Kristina. Dají je obě dohromady a získají tak celá rabiho jad. Na univerzitě, kde Kristina přednáší diskutují o tom, co dál a hůlce na chvíli nevěnují pozornost. Toho využije Ondra, který už chvíli Šimka sleduje, a jad nenápadně sebere.
Kristina se Šimkem zavolají policii a oznámí zmizení vzácného jadu. Od bytné pana Cohena se děti dozvědí, že v knize je vyobrazena synagoga v Pařížské ulici. Prozradí jim také tajemství jadu, je třeba jej vložit do třetího otvoru zprava. Pak se na obraze vytvořeném čočkou jadu zobrazí místo, kde je ukryt poklad císaře Rudolfa, jak se všichni domnívají. Děti vyrazí do synagogy a tam podle návodu zjistí, že poklad je ukryt v kanále. Neváhají a vydají se do podzemí. Tam však zabloudí a mají štěstí, že je odtamtud vyvede prodavač starožitností, který je před tím u synagogy potkal s knihou z antikvariátu. Po dětech v tu dobu ale už pátrají i dospěláci a také policie. Sejdou se všichni u kanálu, kterým děti vlezli do podzemí. Pan Cohen musí vysvětlit, že když přišel do antikvariátu, antikvář už byl mrtvý. Z trezoru si vzal knihu a vložil do něj dohodnutou sumu. To, že nález mrtvoly neoznámil vysvětlil tím, že je Američan a nezná všechny české zákony. Policie dopadla zloděje, který na Zvíkově ukradl rytinu. Ač zkušený recidivista, nechal na rámu obrazu otisky prstů. Tak se policie dozvídá o existenci člověka, pro něhož pracoval. Z nabídnutých fotografií označí … podporučíka Knapa. Na Prahu už se ale začíná valit velká voda a do některých oblastí je vyhlášen zákaz vstupu. Přesto se naši hrdinové vydávají znovu do synagogy, aby zjistili, kde může být poklad ukryt. Jad lze totiž do otvoru vložit i obráceně, jak napadne Šimka, a pak ukazuje na jakési dveře. Kam vedou už ale nezjistí, protože na cestě je zastaví podporučík Knap a oznámí jim, že je všechny zatýká.
Knap odvede všechny do sklepa a tam je spoutá. Sám odejde hledat poklad císaře Rudolfa. Situaci komplikuje blížící se povodeň, do sklepa začne vnikat voda a zaplavovat ho. Cohen osvobodí Ondru, který byl spoután jen provazem. Okýnkem se dostane na ulici a tam potká Veroniku, dceru Zvíkovského kastelána, který přijel vypovídat na policii. Spolu pak přivedou poručíka a uvězněné ve sklepě osvobodí. Kristina má odvézt děti do bezpečí, zatímco muži se vydají za Knapem a pokladem. Jenže děti využijí nestřežené chvilky a vydají se za pokladem taky. Všichni se sejdou v podzemí, kde objeví kámen mudrců. Knap jej chce jen pro sebe a zastrašuje ostatní pistolí. Jenže i tam začne vnikat voda. Kromě Knapa stihnou utéct všichni, vem ho ďas. A co je zajímavé, Kristina najednou nepotřebuje brýle, Cohena pustila artróza a poručíka už nebolí žaludek. O týden později se všichni sejdou a probírají zážitky a fakta. Existuje skutečně kámen mudrců? A existuje Golem? Byl to on, kdo je zachránil? Mohl jej Ondra aktivovat přiložením jadu na podivný sklaní útvar? Kdo by nechtěl mít svého Golema…
Od židovského nového roku (Roš Hašana, 23.–24. září 2008) začal v Praze pracovat Maharal Institut – škola, která bude připomínat odkaz legendárního rabiho Löwa. Otevření Maharal Institutu je nadmíru důležitá věc, potvrdila to i přítomnost aškenázského nejvyššího rabína Izraele Yona Metzgera, který se slavnostního otevření zúčastnil mimo jiné i s izraelským velvyslancem Yaakovem Levym a předními evropskými rabíny. Zakladateli institutu jsou lidé z centra Chabad, které vede rabi Manis Barash.
Co je úkolem institutu? Bude v něm nyní studovat 10 mladých mužů, kteří se vydali na dráhu rabína. V institutu budou studoval nejen Maharalovo dílo, ale i odkaz jeho žáků. Institut bude navíc pořádat přednášky a semináře významných rabínů a vědců a bude se zabývat i vydavatelskkou činností.
Maharalovu knihu Ner Micva věnovanou oslavám svátku Chanuka vydalo nakladatelství p3k. Přestože je nakladatelství p3k je poměrně nové, již se výrazně profilovalo několika židovskými tituly. K dosavadním čtyřem v edici Judaika přibyl pátý, který zároveň otvírá celou novou řadu. Nebude věnována ničemu menšímu než překladům z děl proslaveného rabína Jehudy Löwa ben Becalela, známého pod hebrejským akronymem Maharal.
S překladatelem dr. Janem Diveckým, jinak autorem řady knih s židovskou tematikou, rozmlouval spolupracovník Českého rozhlasu Regina Jan Jelínek v pořadu Šalom alejchem.
“My jsme si vytkli za cíl postupně překládat Maharalovo dílo. Teď jsme přeložili a vydali první knihu, která se týká svátku Chanuka.”
Říkáme dílo Maharalovo, tedy rabiho Löwa, kolik on toho vlastně napsal?“Maharal napsal za svého života poměrně hodně knih. Zajímavé je, že všechny psal až ve vysokém věku, takže své dílo perfektně naplánoval, neměl v něm žádné chyby, ale bohužel ho nedokončil. On měl obrovskou představu – vyšel z konceptu kabalistických sfirot a ke každé té sfirah přiřadil jednu knihu a jeden svátek nebo událost. A postupoval tím židovským rokem, prošel některé svátky, ale bohužel ne všechno dokončil.”
Všechny ty věci jsou psány v hebrejštině a u nás v češtině nikdy nevyšly. To znamená, že Vy jste první, kdo se pokouší to přeložit do češtiny. Jaký je to úkol?“Tak překládat Maharala z hebrejštiny do češtiny je poměrně náročné z mnoha důvodů: pro Maharalův jazyk na jedné straně a na druhé straně – a to je mnohem vážnější – si uvědomuji, že tou prvotinou překladu dost ovlivním vnímání Maharala v českém povědomí a to je samozřejmě obrovská odpovědnost.”
Myslíte, že jeho dílo může dnes hovořit jak k židům, tak i k ostatním lidem?“Bezpochyby. Maharal může oslovovat svou představou smyslu dějin, svým citem a náhledem na historické události, kterým on dává smysl. Myslím si, že to je věc, která je nesmírně důležitá pro židovský národ a určitě velmi zajímavá i pro ostatní lidi. Maharal nahlíží na dějiny jako na to, co má smysl, na historii jako na uspořádané události a ne jako na náhodný shluk věcí, které se staly. On si postupně v té knize o svátku Chanuka, kterou jsme přeložili, vybírá jednotlivé říše, se kterými se židovský národ potkal, a vysvětluje, proč právě ta která říše na Izrael útočila, proč ho obsadila, okupovala, jaký byl spor mezi židovským národem a těmi říšemi a proč právě v tom kterém období a v tom kterém pořadí. Je to velmi promyšlené a velmi hluboké dílo.”
Myslíte si, že Maharal byl svým způsobem i jasnozřivý, že viděl i dopředu?“Vzhledem k tomu, že Maharal měl velmi jasnou koncepci smyslu židovských dějin, můžeme v jeho díle vystopovat i prvek budoucnosti. Maharal předpokládal, že roztroušenost národa mezi jinými národy je stav nepřirozený, a proto zcela logicky povede k tomu, že se židovský národ vrátí zpět do své země, což je proces, který dnes sledujeme. A z tohoto hlediska je Maharal velmi zajímavý i dnes.”
Domníváte se, že jeho dílo bude zajímat současné lidi?“Velice v to doufám. Musím říct, že podle těch prvních ohlasů, které máme, bude zájem židovské veřejnosti velký. Doufám v to, byl bych velmi rád.”
Příjmení Loewy, Löwy, Levi a Levy jsou všechny odvozeny od biblického jména Leví, které znamená “připojený” nebo “příbuzný”. Toto jméno bylo původně používáno jako jméno kmene Levi, jednoho ze dvanácti izraelských kmenů v Bibli. V pozdějších dobách bylo jméno Levi spojováno s židovskými kněžími a rabíny, kteří byli potomky kmene Levi – levity. V průběhu času se jméno Levi a jeho varianty rozšířily po celém světě a byly přizpůsobovány místním jazykům a kulturám. V Evropě byly běžné varianty příjmení jako Levy, Lévy, Löwy a Loewy, zatímco v arabských zemích se jméno často vyskytuje jako Alavi nebo Alawi. V současné době je příjmení Levy a jeho varianty celosvětově rozšířené a nese ho mnoho známých osobností různých oblastí, jako jsou umění, věda, politika a sport.
Mezi další známé nositely rabínova jména Löwy patří například: